Farnost sv. Tomáše

2. listopadu – den vzpomínky na všechny věrné zemřelé

V den vzpomínky na všechny věrné zemřelé křesťané se schází ve zvláštní tichosti a pokoře, aby se modlili za ty, kteří nás předešli na cestě do věčnosti – za rodiče, prarodiče, sourozence, přátele, sousedy, i za ty, na které už nikdo nepamatuje. Je to den tiché vzpomínky, den, kde by se mělo srdce křesťana naplňovat ne zármutkem, ale spíše nadějí. Tato vzpomínka je přeci připomínkou, že láska opřená o křesťanskou víru je silnější než smrt a že život křesťana nekončí hrobem, ale přechází do nového světla, do života, který nikdy nekončí. Ježíš nás v tom jasně ujišťuje: „Ať se vaše srdce nechvěje! Věříte v Boha, věřte i ve mne. V domě mého Otce je mnoho příbytků. Kdyby nebylo, řekl bych vám, že odcházím vám připravit místo? A když odejdu a připravím vám místo, zase přijdu a vezmu si vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já.“ (Jan 14,1-3)

Smrt je skutečnost, které se nikdo z nás nevyhne. Je tichým hostem každého domu, připomínkou, že náš čas zde není nekonečný. A přestože ji známe od narození, nikdy se s ní zcela neumíme smířit. Proč? Protože hluboko v srdci cítíme, že jsme stvořeni pro víc — pro život, který nekončí.

V očích křesťanské víry smrt není uzavřením, ale dveřmi. Není zánikem, ale proměnou. Tak jako se semeno musí rozpadnout, aby mohlo vyrůst v novou rostlinu, tak i člověk prochází smrtí, aby vstoupil do nového života. V křesťanském pohledu smrt je návratem domů – návratem k Bohu, který nás stvořil, miluje a volá jménem už dávno před naším narozením.

Každý člověk nese v sobě stopu Boží dobroty. A Bůh není Bohem mrtvých, ale živých. Jak říká Ježíš: „Neboť všichni žijí pro něj.“ (Lk 20,38)

Mnoho lidí se smrti bojí. Bojí se, že ztratí všechno, co znají, že přijde konec. Ale Písmo svaté nám říká něco jiného. V evangeliu podle Jana čteme slova Ježíše Krista: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít.“ (Jan 11,25) Tato slova mění vše. Smrt už není konec, ale přechod. Není to propast, ale dveře. Ježíš svou vlastní smrtí a vzkříšením otevřel cestu, kterou můžeme projít i my. A proto, když mluvíme o smrti, nemluvíme o beznaději, ale o naději.

Smrt nás učí také i víře. Protože ve chvíli, kdy už nemůžeme nic ovládnout, kdy všechno ztrácíme, můžeme se celí odevzdat Bohu. A tam, kde končí lidská moc, začíná Boží milost. Tam, kde končí náš čas, začíná Boží věčnost.

Věčný život není jen budoucnost – není to jen něco, co přijde „až jednou“. Věčný život začíná už tady, v srdci člověka, který žije s Bohem. Kdo miluje, kdo odpouští, kdo důvěřuje, ten už v sobě nese semínko věčnosti.

Když víme, že smrt není konec, můžeme žít odvážněji. Můžeme milovat, odpouštět, riskovat dobro, protože víme, že naše skutky lásky mají věčný dosah.

Smrt nám připomíná, že všechno, co máme, je dar, a že všechno, co ztratíme, Bůh jednou vrátí v nové podobě. Proto můžeme říct spolu s apoštolem Pavlem: „Smrti, kde je tvé vítězství? Smrti, kde je tvůj osten?“ (1 Kor 15,55)

Smrt může umlčet tělo, ale nemůže umlčet lásku. A právě láska je mostem mezi tímto světem a Božím královstvím. Kdo miluje, ten nikdy nezanikne, protože „Bůh je láska“ (1 Jan 4,8) – a v Bohu je život věčný.

Smrt nás učí pokoře. Připomíná nám, že naše dny zde na zemi jsou omezené, že náš život je dar. Měli bychom si neustále uvědomovat, že jsme poutníci – že i my jednou projdeme touto branou. Ale nejdeme do neznáma. Jdeme vstříc Tomu, který nás stvořil z lásky a který nás očekává v nekonečné nádheře svých darů.

Vzpomínka na všechny věrné zemřelé není jen dnem vzpomínky na minulost, ale i výzvou pro přítomnost. Způsob, jakým milujeme dnes, jak odpouštíme, jak pomáháme, jak žijeme – to všechno má dosah až do věčnosti. Naši zemřelí už nemohou konat skutky lásky, ale my můžeme. A každá modlitba, každé dobré slovo, každé smíření – to všechno je dar, který můžeme nabídnout i za ně. Každý dech, každé ráno, každý vztah, každé odpuštění – to všechno má cenu právě proto, že není samozřejmostí. Smrt nás učí vážit si života.

Památka zemřelých nás volá k vděčnosti, k modlitbě, ale i k obrácení. Každý z nás jednou projde touto branou. Není to důvod k strachu, ale k moudrosti.
Kéž každý den žijeme tak, abychom jednou mohli odejít v pokoji, srdcem naplněným láskou a smířením.

A když se modlíme za zemřelé, děláme víc, než si možná uvědomujeme. Naše modlitby jsou pro ně paprskem světla, který proniká do tajemství Božího milosrdenství. Věřme, že jsme s nimi spojeni v jednom těle Kristově, které překonává hranice času i smrti.

K příležitosti této vzpomínky se můžeme modlit i takto: Pane, nauč nás počítat naše dny, abychom získali moudré srdce. Uč nás dívat se na smrt ne jako na konec, ale jako na přechod k Tobě, kde už není bolest ani smutek, jen světlo a pokoj Tvé přítomnosti.

P. Jan Biernat, OSA. Farář